Příběh Jadvigy Kluzové

Kitty Hartlová-Moxonová

Po exkurzi v koncentračním táboře Auschwitz jsem měla problém všechny informace i emoce vstřebat. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem stála na místě, kde lidé padali k zemi mrtví.

 Proto jsem hledala něco, co by mi pomohlo všechny dojmy, zážitky utřídit. Oslovil mě dokument Jeden den v Osvětimi.  Kitty Hartlová-Moxonová v něm vyprávěla svůj příběh. Do Osvětimi byla odvlečena i se svou maminkou, když jí bylo šestnáct let, a strávila tam dva roky.

Když vystoupila z vlaku, ucítila pečené maso. Ale přišlo jí divné, že by někdo uprostřed noci pekl maso. Při selekci, která následovala hned po výstupu z vlaku, ztratila svou matku v davu. Popisovala, že všichni vězni, kteří měli v táboře pracovat, šli do „sauny“, kde jim všechno sebrali, brutálně je ostříhali a vytetovali čísla na předloktí. Když Kitty vyprávěla o své první noci v táboře, bylo mi smutno.

Vedle Kitty ležela německá cigánka, která jí z ruky předpověděla, že přežije. Pak z věštkyně potichu vyprchal život.  Kitty neznámé vzala její oblečení, protože jí byla zima. Vězně budili kolem čtyř hodin ráno, tehdy se konala první selekce dne. Kitty se vždy modlila, aby její číslo nevyvolali, protože by ji čekalo hrozné čekání na smrt. Vždy byl někdo vybrán, protože byl už nepotřebný.  Kitty vyprávěla, že během tábora vystřídala mnoho prací. Podle jejího názoru byla paradoxně nejlepší služba u záchodů. Po nějaké době se nakazila tyfem. Byla proto poslána na ošetřovnu, kde se shledala se svou maminkou. Když se vyléčila, zůstala na ošetřovně pracovat. Jednou přišel Josef Mengele, osvětimský lékař, a přikázal, že se to tam musí „vyklidit“. Vyklidit - znamenalo vyvraždění celé ošetřovny. Kitty se strašně bála, ale díky své matce vyvázla. Osud Kitty dál zavál do „kanady“, kde se třídily pozůstalosti po zavražděných vězních.  Strávila tam asi osm měsíců. Ke konci války se zdálo, že v Osvětimi zemře. Její matka dokázala přemluvit důstojníka, aby mohla tábor opustit s ní. Svolil. Nastoupily pochod smrti.

Cigánčina věštba se vyplnila – přežila…

Příběh Kitty byl pro mě velice poučný a zároveň ve mně vzbuzoval smutek.  Jsem ráda, že žijeme ve svobodném světě a máme budoucnost. 

Gabriela Preissová, 9. C

_____________

Deník Aleksandra Ludwiga

Jednoho deštivého odpoledne jsem si prohlížela knihovničku mé prababičky. Zaujala mě obálka knihy, která mi připomněla film, jejž jsme zhlédli ve škole.  Byl to deník. Deník Aleksandra Ludwiga.

Jmenuji se Aleksandr Ludwig a je mi 93 let. Jsem Žid.

 V březnu 1941 mě přivezl vlak do Auschwitz II. Jel jsem se svou ženou a dvěma dětmi. Naposledy jsme se viděli před vystoupením z vlaku, pak už nikdy. Když jsem spolu s ostatními vystoupil, řvali na nás vojáci. Seřadili jsme se do zástupu a byli jsme rozděleni do skupin. Pak jsme byli umístěni do bývalých stájí pro koně, kde jsme přečkali noc. Ráno se brzo vstalo a šlo se pracovat do chemičky. Tak plynul den za dnem. Někdy jsem pracoval i 16 hodin denně. Večer jsem dostal něco málo k jídlu.

 Mnoho přátel, které jsem si v Auschwitz našel, jsem již nikdy neviděl. Údajně byli zastřeleni či utýráni k smrti. Jednoho rána mě vojáci hlasitým křikem probudili. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Oznámili mi, že budu strážcem úseku v táboře. Dostal jsem nové oblečení, lepší boty, svou vlastní místnost s postelí a více jídla. Od té doby jsem přestal chodit do práce a pouze jsem hlídal. Najednou se mi život tak nějak zlepšil. Už jsem neměl takový hlad a nebyla mi zima.

Bylo studené odpoledne, hlídal jsem a zahlédl svého kamaráda z chemičky. Hned mi zamával a běžel ke mně. Ale už nedoběhl. Viděl ho voják a na místě ho zastřelil. Mně byla odebrána funkce a musel jsem odklidit jeho tělo k peci. Přemístili mě do kobky 90 cm × 90 cm a měl jsem ještě horší režim. Byl jsem psychicky na dně. Myslel jsem, že už to nezvládnu a nechám se radši zastřelit. Mou kostru už pokrývala jen kůže. Pomalu jsem umíral. Nemělo smysl žít. S touto myšlenkou jsem usnul. Nastalo ráno, objevili se tady jiní vojáci. Pomohli mi vylézt ven a dali mi teplou deku.

Bylo to 27. 1. 1945. Vojáci mi pomohli dostat se domů. Z celé rodiny jsem přežil jen já.

 Na to, co jsem zažil v Auschwitz, nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na svou ženu i děti…  

Zapomenout by však neměl nikdo.

 

Další den, bylo to 18. října, jsme se s žáky z polské a slovenské školy zúčastnili exkurze do Auschwitz V jednom bloku jsme si prohlíželi fotky. Fotky lidí, kteří byli v Auschwitz zajati. Pomalu jsem si prohlížela jejich portréty a jména. Mez nimi jsem zahlédla fotografii holohlavého muže, oděného v proužkovaném úboru. Aleksandr Ludwig. Z jeho výrazu v obličeji byl patrný strach a beznaděj. Uvědomila jsem si, co vše tento člověk musel prožít.

 Pochopila jsem, o čem Ludwig psal. O té hrůze a utrpení. Ludwig měl štěstí, protože přežil. Mnozí nepřežili. Smutné a nepředstavitelné. 

Radka Mesiariková, 9. A

___________

Osvětim

     Nejdříve jsem viděla bránu s nápisem „Práce osvobozuje“, na jednu stranu ironie, na druhou naděje. Orchestr hrál vězňům na cestu do práce, nicméně sloužil jako znak potupy a ponížení. Pracovali tvrdě, těžce a dlouho při strašných podmínkách. Kufry, brýle, oblečení a další osobní věci vězňů byly nashromážděné na obrovských hromadách. Za každým pramenem vlasů se skrýval životní příběh, přání a cíle, které byly po příjezdu do tábora zničeny. Nemoci. Hlad. Vyčerpání. Tresty. Špína. Každodenní utrpení, se kterými se vězni museli naučit přežívat. Ženy, které v takových podmínkách přečkaly těhotenství i porod, se svého dítěte nakonec stejně nedočkaly, vojáci totiž jednali rychle a nelítostně. Neexistovala pro ně budoucnost. Jediné, co je mohlo vězně udržet naživu, byla vzájemná spolupráce a vytrvalost.

Pohledy vězňů na vystavených fotografiích působily prázdně, byl v nich jen strach a bezmoc. Snaha o útěk nebo vzpouru byla většinou marná. Buď přežijete, nebo jste zabiti. Bohužel k tomu druhému závěru docházelo mnohem častěji. Birkenau, tábor postavený za jediným účelem, vraždit. Obrovská plocha baráků a kouřící krematoria. Denně - stovky lidí zabíjeny. Vězni přijížděli do tábora vlakem, poté byli rozděleni na dvě skupiny. Jedni odcházeli pracovat, druzí do plynových komor. Milosrdenství nebo soucit příslušníci SS nepociťovali. Děti, senioři, postižení a nemocní lidé, tito odcházeli do plynových komor rovnou. Žádná poslední slova, žádné rozloučení, vy jdete tam a druzí zase tam. Všechno bylo ztraceno, ale ať už jdete, kam jdete, jít musíte.

     Přes milión lidí zde bylo krutě zavražděno. A proč? Protože byli jiní. Protože se odlišovali. Protože jinak vypadali, měli jiné názory, jiné náboženství, nesplňovali předpoklady, které ani splňovat nedokázali. Nebyli to krutí zločinci nebo vrazi. Byli jen jiní.

A dnes? Opravdu jsme schopni tolerovat jinakost?

Lipowská Markéta, 9. C

_______________________________________

 

Jsme rádi, že máme budoucnost

Dne 18. října 2016 jsme se společně s žáky z Kysuckého Nového Mesta i žáky jablunkovské polské školy vydali na exkurzi do Osvětimi v rámci mezinárodního projektu Žijeme na Trojmezí.

V Osvětimi nás přivítala známá brána s nápisem Arbeit macht frei. Koncentrační tábor Auschwitz na mě působil velmi depresivně. Když jsem si představila, jak tam lidé trpěli, bylo mi zle. V Auschwitz jsme prošli část vězeňských budov, které již dnes slouží jako muzeum. Hrůzu ve mně vzbuzovaly vystavené vlasy, které obětem ostříhali, brýle, jež ukradli, i další věci denní potřeby, které po vězních zůstaly. Nepochopitelné a odpuzující mi připadaly plynové komory a krematorium.

Další naší zastávkou byl tábor Birkenau (Březinka). Zde byly podmínky pro život ještě horší než v Auschwitz. Zcela právem byl nazýván táborem smrti. Dřevěné baráky ve mně vzbuzovaly strach. Paní průvodkyně nám vyprávěla o katastrofálních hygienických podmínkách a nemocech, které byly pro podvyživené a týrané vězně smrtelné. Zaujaly a šokovaly mě také informace o Josefu Mengelem, osvětimském lékaři, který prováděl pokusy na vězních, vybíral si především děti a dvojčata. Dalším symbolem utrpení byly koleje, po nichž přijížděly vlaky s vězni. Na těchto místech byli lidé rozdělováni na práceschopné a ty, kteří byli určeni k likvidaci v plynových komorách. K těm druhým patřili především ženy, děti a staří lidé.

Pro vězně v táboře neexistovala budoucnost. Buďme rádi, že my ji máme.

Markéta Lampartová 9.A

Slovenka Denisa, žiačka 9.ročníka ZŠ Nábrežná v KNM, vyjadrila svoje pocity z návštevy Osvienčimu v tejto ukážke:

Denisin článok bol pubikovaný aj na webe mesta Kysucké Nové Mesto: http://www.kysuckenovemesto.sk/spravodajstvo/items/medzinarodna-dejepisna-exkurzia.html